Naomi Aldort, Parenting/Family Guide

Articles


"OH WOW! I REALLY LOVE YOUR ARTICLE!!!
Thanks so much for sharing you wisdom with our readers. You are truly a blessing on the planet."

—An editor NAP Seattle

Naomi Aldort

Vaše díte je jako déšt
By Naomi Aldort
autorka knihy Raising Our Children, Raising Ourselves (v Ceské republice vyšlo pod názvem Vychováváme deti a rosteme s nimi)

Když nedaleká hora St. Helens zacala dunet, jedno z mých detí se zeptalo: „Jsou lidé, kterí žijí blízko sopky, naštvaní na sopku, když vybuchne?“ „Jsi naštvaný na déšt?“ zeptala jsem se. Zatímco syn uvažoval o mé otázce, jeho bratr rekl: „Být naštvaný na déšt nebo na výbuch sopky je stejne praštené, jako být naštvaný na druhého cloveka.“ Skutecne, žijeme v míru s prírodou, protože jsme si uvedomili, že príroda se nezmení podle našich predstav. A presto až príliš casto predpokládáme, že se ostatní lidé zmení podle našich myšlenek a že se deti budou vyvíjet podle našeho plánu. Taková ocekávání vedou k tomu, že se cítíme frustrovaní a bezmocní.

Jak poznám, že prší? Tím, že pozoruji okolí. Nesnažím se zmenit déšt; reaguji na nej tím, že si vezmu deštník. Podobne se mohu zeptat, jak poznám, jaké by melo být moje díte? Tak, že ho pozoruji a reaguji bez toho, abych se snažila s ním manipulovat.

„Ale,“ protestuje starostlivý otec, „jak reagovat laskave na to, když díte nekoho bije, bere veci nebo delá neporádek?" Obycejne vetšina z nás hledá zpusob, jak dítetem manipulovat a „zabránit“ mu v tom, co definujeme jako „špatné“. Ale pokud se zastavíme a podrobíme svoje myšlenky kritickému zkoumání, zjistíme, že díte má velmi opodstatnený duvod pro své jednání ci pro to, co ríká, prípadne objevíme, že ve skutecnosti nic špatne není. Jakmile si uvedomíme, že naše vnímání není pravdivé, mužeme si všimnout zámeru dítete a nabídnout mu spíše pomoc (pokud ji potrebuje), než odsouzení.

Duvod chování dítete spocívá casto v emocích a nemusí být vždy na první pohled spojen s tím, co díte delá nebo ríká. Tím, že zabráníme díteti vyjádrit negativní emoce, nevyrešíme jejich prícinu. Mužu zabránit díteti kricet nebo bít druhého cloveka, ale duvod jeho utrpení trvá a znovu vypluje na povrch. Ve skutecnosti to, že díteti zabráním ve vyjádrení negativní emoce, vyvolá pocit opuštenosti a strachu, který se pridá k jeho úzkosti a povede ke stupnování agrese. Naopak jakmile díteti porozumím, mužu na nej reagovat vlídne, bez ohledu na to, zda muže dostat to, co chce v tu chvíli.

Ve své knize Vychováváme deti a rosteme s nimi nabízím komunikacní formulaci SALVE, která vám muže pomoci znovu najít cestu k moudrosti a lásce:

S – (Self inquiry) sebezpytování; osvobození se od nadvlády zbrklých myšlenek. ?A – (Attention) –zamerení pozornosti na díte. ?L – (Listen) - naslouchání?V – (Validate) - uznání?E – (Empower) - povzbuzení

Následující príhoda je príklad z knihy. Je o otci, který se dokázal vyhnout svému puvodnímu rozcilení. Jeho reakcí by normálne byl hnev. Použil ale formulaci SALVE, aby nenarušil vazbu mezi ním a jeho dítetem a zustal laskavý.

Zatímco Adam pracoval na zahrade, jeho ctyrletá dcera Ruth šla dovnitr a nalila si sklenici mléka. Trochu mléka se rozlilo na stul a na podlahu v kuchyni. Když Adam vešel do domu a videl rozlité mléko, málem vybuchl slovy: „Proc jsi mi nerekla, at ti pomužu? Víš prece, že to sama neumíš.“ Místo toho se zhluboka nadechl, vnímal, jak tato slova v tichosti odplouvají pryc (S z formulace SALVE) a povšiml si, že nejsou pravdivá ani pro neho nejsou užitecná. Pak obrátil svou pozornost (A) k Ruth. Uvedomil si, že ho nechtela vyrušovat pri práci a snažila se nalít si mléko sama bez jeho pomoci. Prišel blíž a rekl vesele: „Koukám, že sis nalila mléko úplne sama.“

Ruth odpovedela: „Ano, a trochu se ho vylilo.“ Podívala se tázave na otce, zatímco jí naslouchal (L) vlídne a s otevrenou myslí.

„To se mi jednou u dedecka taky stalo,“ rekl (V – uznání). „Vylil jsem džus. Pripadal jsem si jako nešika, ale deda se jen usmál a dal mi uterku. Je snadné to uklidit.“

Ruth odbehla z kuchyne a prinesla rucník (E – cítila se povzbuzená), který podala otci. Nebyla to zrovna uterka, kterou by Adam býval použil na podlahu, ale presto rucník s díky prijal.

Písmeno S z formulace SALVE je nejmocnejší a nekdy i nejtežší cást, protože vyžaduje, abyste se odchýlili od celoživotního zvyku poslouchat své myšlenky. V tomto clánku se zamerím pouze na S – sebezpytování. Zbytek formulace se stane jasným, jakmile se ponoríte do zpytování vlastních myšlenek, a krome toho si o celém postupu mužete precíst v mé knize.

Namlouváme sami sobe, že naši špatnou náladu zpusobilo díte. Ale je tomu tak? Všimnete si, jak se cítíte, když veríte vlastním myšlenkám; jste naštvaní, rozrušení, chcete díteti vynadat, vyhrožovat, potrestat ho nebo se od nej odvrátit. Byli byste naštvaní, kdybyste nemeli tuto myšlenku, která se obrací proti díteti? Bez této myšlenky se naštvání obrací v mír a pokoj.

"Díte by me melo poslouchat." Opravdu? Proc? Kdo to narizuje? Jak to mužete vedet? Pozorujte: Poslouchá díte? Pokud ne, nebylo by užitecnejší zjistit proc, abyste ho mohli pochopit a nenarušila se vzájemná vazba? Všimnete si dítete tak, jako si všímáte dešte; díte neposlouchá. Musí existovat dobrý duvod, proc není schopno poslouchat. Pokud namísto toho budete poslouchat vy jeho (naslouchat mu, porozumet jeho chování), zjistíte, proc vás neslyší (možnosti: je moc malé, potrebuje fyzickou komunikaci, bojí se, je zmatené, cítí se nejisté, opuštené, potrebuje neco, co nevidíte, atd.).

Naším cílem není zabránit díteti ve vyjádrení (pokud není nebezpecné), ale pochopit, proc musí delat to, co delá, abychom se o nej mohli postarat. Casto zjistíme, že jsme videli problém tam, kde není. I když musíme urcitému jednání zabránit, pokud poznáme duvod, který k nemu vedl, mužeme se cítit klidnejší a zareagovat laskave. Zkuste predpokládat, že všechno, co díte delá, je úplne správné. Když si toto uvedomíte, probudíte se ze svých matoucích myšlenek a mužete na díte reagovat, místo abyste jím manipulovali.

Moc slova „Ano“

Jeden ze zpusobu, jak si rychle osvojit schopnost jasne myslet, je ríkat „ano“, když chcete ríct „ne“ (pokud je to bezpecné). Jakmile jste „omezeni“ svou pozitivní odpovedí, hledejte zpusob slucitelný s tímto slovem „ano“. Vaše díte maluje na zed. „Ano, vidím, že bys moc rád vyzdobil zed barevne,“ a nalepíte na zed velký papír nebo díteti nabídnete malírský stojan. Nebo „ano, vidím, že te moc baví zlobit sestricku,“a pokud se to sestricce nelíbí (což by také nebylo vylouceno), mužete díteti nabídnout jinou hru, která mu poskytne pocit moci (více o mocenských hrách naleznete v knize Vychováváme deti a rosteme s nimi). „Ano, vidím, že te baví trhat knížky,“ a nabídnete díteti casopisy, které muže roztrhat.

Slovo „ano“ je zpusobem, jak zmenit vaši negativní reakci na spolupráci se svým dítetem. „Vidím, co potrebuje. Jak mu mohu pomoci?“ To otevre vaši mysl mírovým rešením. Pokud moje díte potrebuje zlobit svoji sestru, pokusím se zjistit duvod a nabídnu uznání pocitu, naslouchání a láskyplná rešení.

Jedna matka mi vyprávela, jak použila tento postup, když objevila svého ctyrletého syna sedet na parapetu okna v jejich byte ve ctvrtém patre. Už se chystala zacít kricet „ne“ a hubovat „kolikrát jsem ti ríkala...“ Místo toho rekla: „Ano,“ a hned ji napadlo, jak uznat synuv zámer; „vidím, jak moc se ti líbí koukat se z okna dolu. Tady je stolicka, z které se mužeš koukat bezpecne.“ Prinesla stolicku k oknu a postavila na ni díte. Chlapecek rekl: „Ale mami, na okne jsem byl taky v bezpecí.“ „Já vím,“ rekla matka, „ale já jsem mela strach.“ Promluvila uprímne o svých potrebách a její syn rád použil stolicku. Rekla mi, že ji používal od té doby pokaždé.

Není treba díte napravovat

Mužeme reagovat na díte, namísto toho, abychom se snažili ho zmenit? Jednou jsem dávala jednomu ze svých synu mlécný koktejl a ve chvíli, kdy jsem mu jej podávala, švihnul rukou a hustý nápoj se rozcákl po podlaze, kuchynské lince a našem oblecení. „Jé, to je legracní,“ rekl jeho bratr a všichni jsme vybuchli smíchy. Myšlenka „nemelo se to rozlít“ by bývala byla bolestná, ale neprišla nikomu z nás na mysl a tak jsme zustali v dobré nálade a s pocitem sounáležitosti. Další vec, kterou bylo treba udelat, bylo utrít podlahu a vyprat oblecení. Jsem ráda, když vím, jakou vec je treba udelat jako další. Zjednodušuje mi to život. Mužeme vytírat podlahu naštvaní nebo štastní – stále to bude ta samá podlaha. Bude díte príšte méne opatrné, protože jsem se nerozzlobila? Opravdu tomu veríte? Prestalo snad lidstvo rozlévat veci? Stali jsme se snad nekdy v minulosti schopnejšími proto, že se na nás nekdo naštval?

Dobrá zpráva je, že nemusíte poslouchat své bolestné myšlenky. Pokud vám nejaká myšlenka prináší radost a pocit sounáležitosti – držte se jí. Pokud pocitujete stres a narušení vzájemné blízkosti – zkontrolujte opodstatnenost svých myšlenek. Neverte všemu, co vám vaše mysl ríká. Pokud to bolí, není to pravda.

Rodice se casto ptají: „Co když se moje díte opravdu chová špatne?“ Nevím, co znamená „chovat se špatne“, protože v mých ocích díte vždy delá to nejlepší, co muže, aby naplnilo své vlastní potreby. Když prozkoumáte své myšlenky ohledne toho, co nazýváte „špatným chováním“, budete možná prekvapeni zjištením, že nemají co do cinení s vaším dítetem; díte má opodstatnený a dobrý duvod, aby se chovalo tak, jak se chová nebo ríkalo to, co ríká.Jakmile tomuto duvodu porozumíte, zbavíte se svého zmatku a budete moci bud odstranit prícinu potíží, nebo zareagovat s respektem a v klidu.

Pred nekolika lety jsem vyucovala formulaci SALVE a pozitivní prístup se slovem „ano“ na jednom ze svých workshopu a o nekolik dní pozdeji jsem dostala email od jedné z úcastnic, které pripadaly moje rady velmi podobné Práci[1] od Byron Katie a myšlenkám Védánty, Taoismu, Zenu a dalších starobylých filosofií. Objednala jsem si tedy knihu Mej rád skutecnost[2] a zjistila jsem, že sebezpytování a „Ano“ jsou techniky velmi podobné ctyrem otázkám a obratu z knihy Mej rád skutecnost.

Ucení Práce ujasnilo a prohloubilo koncept sebezpytování, který jsem popsala, a tak jsem je zacala zaclenovat do své práce s rodici.

Ctyri otázky a obrat, zminované v knize Mej rád skutecnost, jsou:

1. Je to pravda?

2. Víte absolutne jiste, že je to pravda?

3. Jak reagujete, když veríte této myšlence?

4. Kým byste byli bez této myšlenky? Poté, co si odpovíte na tyto jednoduché otázky, obratte tu vetu: - naopak ("nemel by poslouchat," a zjistete proc). - k vám ("mel/a bych si naslouchat" a všimnete si, jak to veci projasní.) - k druhému ("mel/a bych mu naslouchat" a zjistete, jak vás to muže obohatit).

Následující rozhovor je príkladem toho, jak matka zkoumá své myšlenky ohledne chování svého dítete pomocí ctyr otázek a obratu:

Yael: "Prišli jsme domu po skvelém dni v parku a Toby behal po dome a švihal plastovým prutem. Bála jsem se o batole. Rekla jsem mu, aby prestal. Neposlechl. Rekla jsem mu, že pokud toho nenechá, prut mu seberu. Neprestal. Sebrala jsem prut. Kopl me. Rekla jsem mu, že pokud bude kopat, nebude pohádka na dobrou noc. Zacal kopat ješte víc. "

Naomi: Toby nemel kopat, je to pravda?

Y : Ano.

N: Víš úplne jiste, že je to pravda?

Y: Ne. Byl frustrovaný. Nejdrív jsem zareagovala vlídne a rekla jsem: „Vím, že jsi mel moc prima den a ted bych potrebovala nejaký cas sama pro sebe,“ ale nijak to nepomohlo.

N: Tomu rozumím, ta veta o „hezkém dni“ nebylo to, co v tu chvíli prožíval.

Y: Aha, chápu. Jeho den v tu chvíli nebyl tak prima. Chtel pohádku na dobrou noc, a chtel švihat prutem, a já jsem mu to oboje znemožnila.

N: Ano. Takže ted rozumíš svému díteti. Když nesoudíme a nerozhodujeme, jak by se díte melo cítit, mužeme porozumet tomu, jak se skutecne cítí. Jak reaguješ, když si myslíš, že by nemel kopat, a on kope?

Y: Jsem naštvaná, netrpelivá... a kricím a vyhrožuji.

N: Kým bys byla bez té myšlenky, že by Toby nemel kopat, když kope?

Y: Byla bych klidnejší. Pomohla bych mu.

N: Ano. Tak to obrat.

Y: Toby mel kopat. . (premýšlí). Víš, on chtel jít ven, kde by to bylo bezpecné, ale já jsem ho nenechala. Nemel moc na vybranou.

N: Takže ho chápeš.

Y: Ano.

N: Obrat to k sobe.

Y: Nemela jsem se kopat.

N: Rekni mi o tom víc.

Y: Kopala jsem do sebe vzteky uvnitr své hlavy, ríkala jsem si, že jsem špatná matka.

N: Pritom jsi celou dobu delala to nejlepší, co jsi mohla s tím, co jsi v tu chvíli vedela.

Y: Ano.

N: Vidíš další obrat?

Y: Nemela jsem kopat Tobyho.

N: Je to také pravda?

Y: Ano. Byla jsem na nej naštvaná a napadala jsem ho; a zakázala jsem mu pohádku na dobrou noc.

N: Když veci nejdou podle našeho, „kopeme“ kolem sebe po dospeláckém zpusobu a deti nás zrcadlí. Ríkám tomu rodicovské záchvaty vzdoru.

Y: Jasne, ted tomu rozumím. Takže bez mé myšlenky ani jeden z nás nemusel kopat.

N: To mužeš vedet jedine ohledne sebe. Slyšela jsem od tebe, že bys bývala nepotrebovala „kopat“, kdybys neverila své myšlence. Namísto toho, bez té myšlenky, bys videla potreby svého dítete a našla bys laskavé rešení.

Y: Ale Naomi, není zákaz pohádky na dobrou noc prirozený dusledek toho kopání?

N: Všimni si, jak se tvoje mysl snaží bránit svou pozici a zpochybnovat to. Kdyby to bylo prirozené, stalo by se to samo. Všimla jsem si, že príroda nepotrebuje moje vedení. Toby prestal kopat a nic se nestalo.

Y: Aha, jasne, rozumím. Necíst pohádku ve skutecnost nesouvisí s kopáním.

N: Necíst pohádku je tvuj zpusob „kopání“ do nej.

Y: Máš pravdu. Když mu naslouchám a pomáhám, nekope. Ucí se ode me trestat, protože to delám já. Takže když budu reagovat na jeho potreby, nebude kopat.

N: Pravdepodobne. Ale nemužu to ríct jiste. Dej mi vedet, jak to fungovalo. Ocekávání urcitého výsledku je zase další myšlenka, která stojí v ceste jasnému myšlení a bezpodmínecné lásce. Je to pletení se do vecí dítete. Pracuj na sobe, abys ho mohla bezpodmínecne milovat

Y: Když na nej reaguji s laskavostí a porozumením, tak nekope.

N: Takže je tvým zrcadlem.

Y: To je tak osvobozující. Dekuji ti.

Tenhle príbeh vede vetšinu rodicu k obvyklému strachu: „Jak se to vubec naucí?“ „Nemel by se naucit, že nesmí kopat, bez ohledu na to, jestli jeho matka jedná laskave ci ne?“ Ale pozorováním jsem zjistila, že se to až dosud nenaucil a matka se sama ucí, že nemá kopat.

Myšlenka, že ucení by melo být vynucené predem, zatím nebyla zpochybnena. Presto ve skutecnosti vše plyne v pravý cas. Bez toho, aby predem bralo hodiny dýchání, se díte narodí a dýchá. Bez prírucek o chození chodí a bez výuky mluvení mluví. Tyto zázraky jsou lekce života o tom, jak díte roste a vyvíjí se. Kvetinu musíme jen zalévat, ne jí násilím rozevírat okvetní látky. Každé díte roste a vyvíjí se svým vlastním zpusobem. Jak tento zpusob poznám? Pozoruji. Reaguji, místo abych se snažila tvarovat. Všimnete si, jak reagujete na déšt a ucte se od svého klidného já. Žasnete nad zázrakem, jakým je vaše díte, a reagujte na nej tak, jako byste reagovali na déšt. Necinne? Ne. S jasnou myslí a s láskou? Ano.

©Copyright Naomi Aldort

Naomi Aldort je autorkou knihy „Raising Our Children, Raising Ourselves“ (v ceštine vyšlo pod názvem „Vychováváme deti a rosteme s nimi“). Její poradní rubriky se objevují v moderních casopisech o rodicovství po celém svete. Rodice z celého sveta žádají Naomi Aldort o radu po telefonu, osobne i prostrednictvím poslechu jejích CD nebo úcasti na jejích workshopech a intenzivních rodinných kurzech. Chcete-li dostávat zdarma novinky elektronickou poštou, získat informace o telefonických lekcích, osobních nebo rodinných telefonických konzultacích nebo o produktech, navštivte stránky www.authenticparent.com

Reproduction of material from any pages of NaomiAldort.com site
is strictly prohibited without written permission.
©Copyright Naomi Aldort.